Byť by v té které rodině panovaly vztahy sebelepší, stejně přijde den, kdy – jak se říká – mají mladí vyletět z hnízda. I když v lidském případě by měly raději odcházet než „letět“. Ovšem vždy záleží na okolnostech.
Je nasnadě, že by se rodiče měli starat o dítě, dokud je toto malé a logicky nejen z pohledu zákona, ale i z pohledu svých schopností nesamostatné, neschopné převzít za sebe plnou zodpovědnost. Je logické, pokud se o dítě starají rodiče do jeho plnoletosti, a někdy i po dosažení této, pokud takový mladý člověk ještě pokračuje ve studiích na některém vyšším stupni školy.

Ovšem poté už by se měla situace měnit. Takový mladý člověk, který už má po škole, by se měl začít osamostatňovat, pokud tak pochopitelně neučinil už dříve. Neznamená to, že by si musel ihned po obdržení výučního listu, maturitního vysvědčení nebo vysokoškolského diplomu sbalit svých pět švestek a jít neznámo kam, aby tam žil neznámo jak a neznámo z čeho, ovšem už v tuto chvíli by se měl přinejmenším poohlédnout po nějaké té aspoň trochu solidní práci a začít přispívat na domácnost, respektive se i jinak podílet na jejím chodu. To aby nebyl navěky oním malým dítětem, visícím rodičům jako kámen na krku.
A postupně by se dotyčný měl začít poohlížet i po vlastním bydlení (byť logicky raději opět s přinejmenším nepatrnou pomocí rodičů coby těch, kdo se více vyznají a nedopustí, aby jejich potomek při tomto udělal nějakou hloupou chybu), hledat si nějakého partnera, s nímž bude kráčet bok po boku v průběhu dalšího života. A jednoho dne pak „sbohem a šáteček“.
Jenže tak tomu nejednou není. Nejeden z dnešních mladých bere tak jaksi automaticky ze strany svých rodičů jako samozřejmost a nemíní se ho dobrovolně vzdát. Ač už velký, je stále ještě tím malým dítětem. Tím, kdo si chce užívat a povinnosti v maximální míře s lehkým srdcem přenechá jiným.
A co potom počít s takových třicátníkem nebo osobou ještě starší, jež si stále ještě užívá všech výhod mama hotelu a nemíní se jich zříci? Vyhovuje mu, že má vždy co jíst, že má uklizeno, vypráno, že bydlí nejednou zdarma nebo „za hubičku“?

Jsou zkrátka chvíle, kdy je třeba „chytrému napovědět a hloupého postrčit“. Kdy je zkrátka takového přestárlého maminčina mazánka třeba tlačit k započetí vlastní existence. Aby si začal zkoušet svůj samostatný život, nejlépe s nějakým svým partnerem a budoucím životním druhem. A aby jednoho krásného dne dospěl k uvědomění si toho, že už není malý a že už dokáže žít i bez maminky a tatínka.
Což je normální úkaz. Něco daleko normálnějšího, než když se pán ve středních letech stále ještě drží máminy sukně.